GROSS GLOCKNER 2016 - Pallaviciniho kuolár

HOROLEZECKÁ ZKOUŠKA, ANEB JAK JSME LEZLI SEVERNÍ STĚNU GROSSGLOCKNERU 3890 m

A jak to vlastně začalo? Prvotně to bylo seznámení s Pavlem Burdou, úspěšným účastníkem expedice Manáslu 8163 m. Domlouvali jsme se, že bych rád zkusil něco těžšího v Alpách, a pokud budou něco podnikat, rád se přidám. Netrvalo dlouhou a opravdu to přišlo nedlouho po mém návratu z expedice Pik Lenina 7134 m. Již koncem měsíce října jsme odjížděli za novou výzvou a dobrodružstvím do Alp. V sestavě Pavel Burda, Tomáš Kučera, jeden tým a Luděk Dikan, moje maličkost tým druhý. Naším cílem se stala nejvyšší hora Rakouska Grossglockner 3890 m, a jeho Pallaviciniho kuolár v severní stěně. První dva jmenovaní zkušení matadoři a oba úspěšní účastníci expedice Manáslu 8163 m hned od nástupu z parkoviště Franz Josef Höhe udávali tempo, zejména Tomáš J, kde po pár hodinách pochodu přes suť až na ledovec Pasterzee bylo jasné kdo na tom jak z fízou je, a Tomáš se vzdaloval. Po šesti hodinách plahočení se sněhem a prošlapávání cesty jsme se dostali do bivakovacího kontejneru na Glockner-biwak 3205 m. Přišla klasická rutina v podobě tavení sněhu, vaření jídla a příprava vody na druhý den.

Blbej budík, zase zvoní, je teprve 5.00 hod. ráno. V šest už šlapeme sněhem směrem ke kuoláru. Obcházíme odtrhovou trhlinu, a zanedlouho stojíme v úzkém nástupním žlabu kuoláru. První dvojka v čele s Tomášem vyráží na steč. Hned při nástupu dává Tomáš jeden ledovcový šroub pro bezpečnost postupu a zdolání ledové plotny. Potom již postupují pro větší rychlost dalších 9 lanových délek bez jištění. Necháváme je trochu poodlézt a vyrážíme za nimi v čele s Luďkem stejném duchu. Moje remcání a nadávání pro častější zastávky jako MHD Luďka moc netěší, ale.. Do kuoláru vůbec nesvítí sluníčko a ani silný vítr, který se točí ve stěně nám to vůbec neulehčuje. Shora nás co chvíli zasypávají menší prachové lavinky, které se přes nás valí a ten hajz vítr to točí do stěny takovým stylem, že ani přimáčknutí ke stěně nepomáhá a obličej mrzne takovým způsobem, že mě to dohání k šílenství. Řvu jako smyslu zbavený, neskutečně vytočen bezmocnou situací. Na štandu je taková kosa, že máme nohy neskutečně zmrzlé a musíme přešlapovat, abychom se zahřáli, vlastně i celé tělo. Ruce na cepínech jsou tak blízko ledovci, že to uvnitř taky nejsou žádná kamna. Po devíti délkách následují 2,5 lanové délky nejobtížnější části kuoláru. Po odlezení části trasy kdesi výš, kde již není Luďa vidět, se stále nic neděje, a můj křik jak to vypadá, zaniká ve větru. Ta kosa se již nedá vydržet, a proto se vydávám nahoru. Po dolezení za Luďkem, který stojí na předních hrotech maček zcela vpravo stěny hlásí, že se nemůže hnout. Nešel mu zavrtat šroub díky tenké vrstvě ledu na skále, ani mačky pořádně nedrží a cepíny odskakují jako od kusu železa. Zkouším se nahnout a po několikátém pokusu se daří bezpečně šroub zavrtat. Přelézám tento kousek na risk, s tím, že pokud spadnu, tak jenom 3-4 m do lana. Daří se a tak postupuji směrem nahoru na prvním. Než jsme dolezli do žlabu mezi malý a velký Glockner, přišli ještě asi dvě, nebo tři místa, která se lezla podobným stylem, to znamená na risk. Vždy jsem děkoval, že to vyšlo a pokaždé jsem si vzpomněl na slova Máry Holečka o rychlém postupu, a útěku z takových riskantních míst, což se vyplatilo. Mezitím, co mi jsme se ještě prali s úskalím stěny a bojovali s ukrutnou zimou, Pavel s Tomášem už dávno byli na vrcholu Grossglocneru a radovali se ze sluníčka a konečné relativního pocitu bezpečí. Po domluvě a asi hodině čekání, šli na chatu. Naše dvojka konečně dolezla do normálky, žlebu mezi malý a velký Glockner. Odpočíváme, užíváme tolik tíženého sluníčka a motáme lano do přijatelné formy. Automaticky lezeme k vrcholu nejvyššímu, na kterém Luďek ještě nestál. Krátce se zdržíme, uděláme pár fotek a jdeme dolů. Jímají se mě dost obavy ze sestupu, jelikož mi hlavou letí všechny ty historky o zdolání těžkých cest a neštěstích, při relativně jednoduchém sestupu. Sestup nám celkem trvá a začíná být již tma. Jistíme se přes ocelové tyče, které vedou po hřebenu Kleinglockneru, z kterého sestupujeme již za tmy a čelovek. Tento kopec jsem lezl v létě roku 2002 a je pravda ta, že jsem si nebyl vůbec jistý v té tmě, jestli lezeme správně směrem k chatě. Slézám asi 100 výškových metrů po správné cestě, což jsem ještě netušil, že správná opravdu je a nechal se zviklat Luďou, že je to jistě špatně. Jo, Jo, vylezl dalších 100 výškových zpět nahoru a přes vysílačku se domlouval s týmem jedna, který již byl na cestě nám pomoci. Byla to opravdu pomoc, která nám ukázala směr a dala hlavně jistotu, za to jim patří náš dík. Na chatě Adlersruhe 3454 m, ve winterramu ( zimní nouzové spaní v přízemí chaty) jsme zaujali místo na zemi, které nám už kluci rezervovali. Tak tady už nám bylo hej a konečně jsme se po 16 hodinách cítili bezpečně. Na druhý den jsme se sněhem po ledovci vraceli zpět po nekonečné cestě, které říkám láskyplně „dupárna“ na parkoviště Franz Josef Höhe, aby po nekonečných schodech k parkovišti jsme si mohli dopřát u auta vytoužené pivko a vydat se směrem k domovům a našim blízkým.

Lukáš Dubský