8125 m - Nanga Parbat

EXPEDICE NANGA PARBAT 2018

Bylo nás deset nadšenců, včetně dokumentaristy Máry. Koncem června odjíždíme směr Pakistán, k obávané deváté nejvyšší hoře světa Nanga Parbat (8.126 m). Hora je též přezdívána „hora zabiják“, my měli zjistit proč. A jelikož jsme Češi, národ spořivý, odlétali jsme na skupiny. Ta spořivější volila letenku za hubičku z Londýna, majetnější letěli přímo z Prahy. Sraz v Islamabádu. A tak jak to již bývá, naše Londýnské, šetřící skupině, díky komplikacím v tunelu mezi Francií a Anglií o pár hodin uletělo letadlo a naše poslední záchrana byl nový let. Připlácíme 300 Liber a letíme do Lahore, odtud taxíkem do Islamabádu, den zpoždění a peněz jsme taky zrovna moc neušetřili. V tomto duchu lety pokračovaly do konce expedice.

V Islamabádu večeříme a druhý den za svítání vyrážíme směr městečko Chilas. Po 14 hodinách natřásání v mikrobuse jsme na místě. Večer jsme již v hotýlku, navíc s kompletním ozbrojeným doprovodem. Bohužel na cestu do B.C. se vydáváme s dalším jednodenním zpožděním a posloucháme, jak je již v těchto zemích zvykem výmluvu o nepřipraveném policejním doprovodu. Přebalujeme náklad do sudů a bagáž pro nosiče (na hmotnost 25 kg). Odpoledne utíkáme na osvěžení a odreagování do řeky Indus, která nám s burácením teče pod hotelem. Ozbrojený doprovod chtě- nechtě musí s námi, nakonec se připojuje do blbnutí na břehu s míčem ochotně také. My si na oplátku hrajeme s jejich pistolí, welcome to pakistán!

Další den brzo ráno nakládáme vše na jeepy a vyrážíme dál. Po hodině vjíždíme mezi domy a zahrady na polní cestu a dál na takovou malou Karakoram highway, kterou se drkocáme další hodinu a půl až k jakési lanovce přes řeku. Tady začíná trek, ode dneška již po svých. Procházíme malebnou vesničkou a pokračujeme dále. Cesta se zvedá, mnohdy do krkolomných stoupání. Cestou předbíháme naše naložené nosiče a jejich ještě naloženější osly. Spíme v předposlední vesnici před base campem ve výšce 2.700 m. Druhý den ráno opět brzy vstáváme a za pět hodin šlapání přicházíme na místo, kam se budeme vracet příští měsíc, jako že „domů“- base camp 4.240 m. Vítáme se Korejskou expedicí, která tam je již od začátku června a asi nás také rádi vidí jako malé zpestření. Počasí nám přeje, a tak pomáháme nosičům stavět stany a zabydlujeme se.

Druhý den vyrážíme na aklimatizaci na vedlejší kopec Ganalo Peak (6.608 m). Nanga zatím počká. Vycházíme po poledni, po dvou hodinách se dostáváme ke žlabu do výšky 4.350 m. Žlab je extrémně lavinózní s monstrózními séráky, které každou chvíli po krajích opadávají, necháváme výstup na brzké ranní hodiny. Za ranního korupění pakistánských slepic si to již šlapeme vzhůru. Asi po 6ti hodinách jsme v sedle, k našemu překvapení zde není dost místa pro vybudování plošin na tři stany, tudíž Kořen, který přišel poslední s Drobkem, putoval hledat plošinu po hřebenu výše a našli. Spíme ve výšce 5.400 m, Kořen s Drobkem ještě o 400 m výše. Celou noc sněží, terén se mění, obavy narůstají, dokud to je jen trochu možné a bezpečné utíkáme zpět do BC. Kořen s Drobkem zůstávají a se staženým zadkem se vrací o dva dny déle do BC.

Druhý den na to se jdeme podívat do C1. Na otočku, postavit stan. C1 nabízí místo asi pro 3 stany, Korejci vše zabrali, no což, snad brzy vylezou a pojedou slavit domů. Necháváme trochu depozitu a hurá zpět do BC.

Dva dny odpočinek a jdeme trpět. Aklimatizace je vždy utrpení! Plánujeme v ideálním případě postavit tábory C2 i C3. Na kopec se vydává naše skupinka já, Burdič a Tom a druhá skupinka Bémič a Radar. Naloženi až po střechu. Po opuštění BC člověk prochází kolem hrobu Tomasze Mackiewicze, který byl poslední obětí Nangy při zimním výstupu. Připadáme si jako vojáci, jdeme tak trochu do války. Víme, že na kopci se v nemalé míře umírá, je to masakr a neumíme si to zcela představit. Raději na to nemyslet a šlapat co tělo a terén dovolí.

Jdeme volně, do C1 dorážíme za 2,5 hodiny. Ráno s východem slunce opouštíme C1 a vydáváme se směrem k C2. Po půl hodině se najednou proti nám valí lavina. Křičím na Tomáše, který jde v čele. Já s Burdičem se stačíme schovat za skalky, ale Tom dostává velkým kusem ledu, který ho trefuje přesně mezi batoh a přilbu do páteře a další zásah do stehna. Když k němu dolezu je ochromen a otřesen. Brní ho celé tělo a rozhoduje se pro sestup, necítí nohy ani ruce, je ochromen. Po hodině se vše lepší, nakonec Tomáš zkouší jít s námi nahoru. Lezení je z větší části na předních hrotech, úmorná dřina. Asi po sedmi hodinách jsme se doplazili k tzv. Kinshoferovým skalám. Ty představují asi 200m nelehkého skalního lezení. Spousta starých fixů, potrhaných železných žebříčků, ale jsem neskonale vděčný, že tam jsou. Pro všechny těžká zkouška natrénovanosti a lezeckých zkušeností. Tím spíše že máte na zádech asi 20 kg a jste bez předchozí kvalitní aklimatizace bezmála v 6000 m. Nad skalkami je hned C2. Je to takové orlí hnízdo, není tam moc místa Na dně se silami stavíme stan, vaříme vodu a snažíme se do sebe dostat trochu jídla. Další den vycházíme do C3, to snad to nebude tak šílené jako předchozí den. Opak byl pravdou.

Hohohoooo, jak moc jsme se spletli. Šlapeme firnem chvíli na předních a v závěru prorážíme sněhovou závěj, místy až do půli stehen. A stále výše. Nevidíme žádné stany. C3 je snad iluze, počasí se kazí, začíná bílá tma a Radar nevědomky se štěstím překonává velké trhliny pod skalním výběžkem. Do tmy času pramálo, nouzově najdeme malou skalku, na které kopeme plošiny. Spíš plošinky, nohy nám visí ve stanu dolů. Již za tmy zalézáme do stanu ve výšce 6.830m.

Ráno úprk dolů s přespáním v C2. Ještě ten večer nás při sestupu míjí Sanu Sherpa s Kimem, Korejským horolezcem, který vylezením na Nangu naplňuje korunu Himaláje. Sanu vypadá jako by snad ani nebyl na vrcholu. Táhne batoh jak skřín a jak řekl Burdič „Ty vole, takhle unavenej vypadám, když doma domeju nádobí, né když jdu z vrcholu“. Mě nezbývá než souhlasit, Sanu je plný energie a elánu. Druhý den se potkáváme v BC. Večer jsme pozváni Kimem na večeři a oslavu jeho milníku. Tam poznáváme, jak náš rozpočet může být oproti jiné expedici titěrný. Další dny si dáváme očistu, pereme a sušíme věci. Stále řešíme počasí z více zdrojů, které má být velmi proměnlivé a nestálé. Skupinka Jura, Drobek, Jirka a Kořen původně zamýšlela jít k vrcholu jinou cestou než zbytek expedice, okolnosti je ale stále více tlačí do varianty vytvořit s námi údernější jednotku na Kinshoferově cestě. Brzy přichází zpráva o lehkém povětrnostním optimismu, snad i s oknem lepšího počasí pro pokus o vrchol. Kořen se v tu dobu aklimatizuje sólovým pobíháním někde mezi C3, C4. Tom s Burdičem, kteří se již rapidně v BC nudili, se valí v C1 a chtějí se jít válet i výš. Já, Bémič a Radar spekulujeme v BC. Vysílačkama šíříme zprávu o počasí a druhý den se už všichni potkáváme v C2. Tam s námi dolézají i Jura a Drobek. Jirka „Pankáč“ dostal na cestě pod C2 kamenem, dál se zlomeným prstem jít nešlo. Další den nekonečně stoupáme do C3.

Vůbec se mi nechce a neleze mi to, proto jsem rád, když dorážím do stanu v C3. Druhý den stan balíme a vzhůru do C4. Traverz od C3 začíná opět na předních hrotech, traverzujeme velký žlab a pak už jen výšvih po skalách a ledopádu. Po 5 hodinách se ocitáme na platu, kde je předsunutý C4, výška 7.120 m.

Do C4 nás doráží neuvěřitelných osm horolezců! Počasí je nestálé a vždy po obědě sněží a nastává bílá tma, někdy to trvá i přes noc. Dva dny jenom ležíme a čekáme, zdali se to nezlepší. Po pravdě se smiřuji s tím, že pouť za splněním velkého snu skončí tady. Jura a Drobek bohužel tady skutečně končí. Tělo jim nedává na výběr a posílá je nemilosrdně k sestupu. Bémič s Radarem a Kořenem se po dvou dnech přesouvají do klasické C4 přímo pod hlavu hory. Prošlapávají si cestu platem do výšky 7.336 m, úmorné 4 hodiny za poledního vedra. Nakonec se počasí trochu umoudří a je rozhodnuto. V 17.30 hod. vylézáme já, Burdič a Tomáš ze stanu a jdeme se projít, nejlépe až k vrcholu, pokud nás počasí a bohové Nangy pustí dál, i když tomu možná ani sami nevěříme. Vrtochy počasí nás tady již mnohokrát vytrestaly. Kolem deváté hodiny míjíme stany, kde spí Kořen, Bémič a Radar, ti mají v plánu vyrazit k vrcholu až kolem půlnoci. Po chvilce oddechu se vydáváme prošlapávat cestu směrem k vrcholu. Potřebujeme se dostat mezi skalními masivy až do pravého žlabu. Kolem třetí hodiny ráno trochu tápeme a kufrujeme, nakonec již všichni společně (včetně Kořena, Bémiče a Radara, kteří nás dohnali) nalézáme pravděpodobnou linii k vrcholu. Postupně se, tak jak nám dovolují naše síly, kouskujeme na jednotlivce, či dvojice. Každý válčí hlavně za sebe a možná taky dost sám ze sebou. Asi 30 m pod vrcholem potkávám kluky, kteří se již vrací a po ujištění, že je to již jen kousek, stoupám vycukrovaný dál. Úsměv patrně přes to utrpení ve tváři již vymizel. Na vrcholu mě vítají Burdič a Tomem s gratulací. Docházím na vrchol jako poslední v 11.45 hod. Pár fotek, video a hurá dolů.

Při sestupu nás sžírá úmorné vedro a voda z termosky jako by se vypařila. Na mačky se nepříjemně lepí kilogramy sněhu, zubatá se toulá někde kolem. To si také při jednom traverzu vybírá svou daň v podobě ujetí. Naštěstí cepínem se mi daří brzdit, nadávám, ale nezbývá mi nic jiného, než pokračovat. Se setměním jsme opět u stanu, 27 hodin na cestě. Piju, jím čokoládou tyčku a umírám ve spánku. Druhý den kolem poledne přichází kluci z vyšší C4, balíme a prcháme níž. Opět nám stěžuje sestup bílá tma a menší laviny, které se na nás sypou jedna za druhou. Hlavně při sestupu z C4 do C3. Neustále slyšíme v uších křik někoho z nás „lavina.“ Každý jich poctivě pár schytal, Nanga se nechce vzdát ani při sestupu. Naštěstí větší laviny a kameny, co létaly s rychlostí vystřelených projektilů kolem nás, se nám vyhýbaly. Při představě laviny z Mazena, která jednoho rána přišla s tlakovou vlnou do BC, která odnesla stan 200 m, mě běhá mráz po zádech. Kopec je při sestupu již zcela jiný, než pár dní nazpět, vyledněný, kusy ledu a kameny létají o sto šest. Za dva dny doklopýtáme pod C1 do trhlinového pole, kde nás vítají kamarádi a nosiči s pitím a sušenkami. Pomáhají nám s batohy na cestě do BC. Už se můžeme pomalu smát a chladit virtuální šampaňské.

V BC nás vítají i ostatní, kuchaři, ochranka aj. Jsme unaveni a dojatí. Kořen má sice obě nohy totálně modré, až černé, Radar má omrzlý prst a já s Burdičem jsme taky solidně přemrzlí, ale všichni jsme dole, v bezpečí a pohodě. Oslavy mohou začít. Po 22 dnech se nám podařilo vylézt obávanou Nanga Parbat 8.126 m a to ještě v takovém počtu lidí! Mimořádně úspěšná dovolená! Bude někdy další? Nikdo z nás zatím o dalším kopci ani nespekuloval, Nanga byla jedinečná.

Lukáš Dubský 18.8.2018